Vážené a milé, vážení a milí,

co se to tady, sakra, v achaltekinském světě děje? Pravidelně mi z české kotliny přicházejí zprávy, komentáře, nabídky. Pravidelně valím oči ( které pak vypadají, jak kdyby byly rozkapané před vyšetřením ) a stojím přitom před záchodovou mísou nevěda, jak můj organismus po takovém hnusu zareaguje a zda si tedy na ni sednout nebo před ni kleknout. Jakási organizovaná skupina něžného pohlaví a brutálních praktik se zřejmě nadchla pro myšlenku zřídit z České republiky skládku koňského odpadu jednoho báječného plemene.

Víte, mám celoživotní problém při čtení jedné knihy – Pravidla moštárny od Irvinga. Ne a ne se přenést přes jednu stěžejní ( alespoň tedy pro mne stěžejní ) pasáž. Ve vydání od Euromedia Group k.s. – Odeon v Praze roku 2005 jako 2833. publikace, v Odeonu publikace 111., se nachází na straně 57. Funguje bezvadně – pohoda je pokaždé v tahu a co s přemírou bojovnosti? Nechám ji kolovat, souhlasíte?

Za posledních 10 let mne ohromily pouze 2 knihy – Noční únik od Morrella a pak dílo bohužel již nežijícího ruského génia literatury, kde se nachází říkanka: „Zrnko písku v oku tíží, v prdeli Ti neublíží.“. Z té první knihy mě bude nadosmrti mrazit, u závěru druhé brečím dnes a budu asi brečet i jako infantilní stařec – pokud tedy Bůh dá a stařecký věk zakusím. Nerad čtu o svém životě a obě jsou zčásti tak trochu můj životopis – obzvláště pak posedlost, umanutost, neústupnost, vůle a odhodlání dojít za každou cenu do cíle bez ohledu na překážky, rány, bolest, riziko, nebezpečí. A co navíc – dojít se vztyčenou hlavou a úsměvem na líci.

Zůstává nadále paradoxem, že mě mé tříleté martyrium naučilo především to, co by podle platných právních předpisů naučit nemělo. Naučilo totiž moudrosti životních ztrát. Zbavit se takříkajíc všeho je umění a temno se neptá – zbaví člověka povětšinou všeho. Po takové léčbě nebudete vidět překážky života a žití tam, kde nejsou, už nikdy neuvěříte v zaběhaný, stálý a neměnný řád. Jistým bonusem navíc je zjištění, jak hluboce opovrhuju rektálními turisty – obzvláště těmi, kteří zrovna vylezou z cizího rektu a snaží se namlouvat všem okolo, že „TO“ hnědé na nich voní a jmenuje se čokoláda.

Život má své zákony i zákonitosti a je tak trochu jak jízda na rozhrkaném velocipédu. Jen v pohybu, jen za jízdy nespadnete. Disbalance bolí.

A v čem že je vlastně ono poznání?

Musíme obětovat to, co v životě chceme, pro to, co chceme mnohem víc.

Takže přestaňme už uvažovat o nákupu čtyřnohých mazlíků v sekáčích a bazarech ojetin a házejme ode dneška ušetřené mince i bankovky do prasátka, ať máme na kvalitu u autorizovaných dealerů. Dost už paskvilů, invalidů, trpaslíků či jiného neřádstva.