Neobviňuj mě, všemohoucí,
a přízeň, prosím, neber mi
za to, že země hřbitov tmoucí
já rád mám s jeho vášněmi;

za to, že zřídka v duši vchází
mi živých kázání tvých proud,
za to, že s tvojí cesty schází
rozum, jejž v tmách jsem nechal plout;

za to, že láva fantazie
v mé hrudi prudce klokotá,
za to, že běs, jenž ve mně žije, mi kalí světlo života;
za to, že zemský svět mě tísní,

proniknout k tobě že mám strach,
že často zvukem hříšných písní
nemířím k Tobě v modlitbách.

Nuž zhasni tento divný plamen –
tu všežehnoucí hranici,
a obrať srdce moje v kámen
a osamoť zrak žíznící;

té strašné žízně zpěvopění
nechť zbavím, Bože, duši svou –
a úzkou cestou vykoupení
pak přijdu znovu za tebou.