Je pozdní večer, den před odjezdem. Podrobnosti našeho nadcházejícího putování pro koně probíráme pěkně stylově v restauraci "U koně" nad povidlovými taštičkami s ořechy. Mňammm! Kdo jednou ochutnal, už nezapomene… Všechny úkoly jsou rozděleny, a tak honem do Prahy splnit ten první, totiž pořádně se na celou akci vyspat! Vše probíhá hladce až do předposlední křižovatky, kde zastavujeme na červenou a… rána zezadu, za námi jedoucí auto zabrzdilo až o nás. No, to to pěkně začíná… Jak tak čekáme na policii, utěšujeme se, že je to vlastně dobře, že pravděpodobnost další nehody v následujících dnech se tím výrazně snižuje.

Ztratili jsme spoustu času, a tak rovnou do postele. "Ta deka je úplně mokrá, celá postel je úplně mokrá.", hlásí Martin. "Blbost, je jen studená, jak se tu větralo." "Ne, je úplně mokrá!". Bohužel má pravdu, postrach půdních bytů je tu, střecha zatéká a přímo nad postelí… A při tom ráno bylo ještě vše v naprostém pořádku. Nu což, třeba nám prší štěstí.

Tak honem, vstávat, ať stihneme, co potřebujeme. Musíme připravit auto, vlek, všechny dokumenty, foťák a navigaci , nakoupit, upéci koláč, nasmažit řízky, připravit salát, čaj i kafíko, zabalit zásoby a všechno to vměstnat do auta. Tak, podařilo se!

Je právě 22:04 hod. Hurááá, vyrážíme!!!

Poslední zatroubení na rozloučenou a světélka Říčan pomalu mizí ve zpětných zrcátcích. Náš pohled už ale míří vpřed, k cíli naší cesty kdesi na pomezí Polska a Běloruska. Tam by na nás měl za cca 12 hodin čekat Džasman, jak jinak než čistokrevný Achalteke, syn legendárního Jasmana.

"Tak holky, začneme řízkem, já si ho dám s houskou!", oznamuje Martin. Občerstvení za jízdy, jak jinak, nesmíme přece ztrácet drahocenné minuty. V rádiu nám k tomu komentují právě probíhající fotbalový zápas Česká republika - Německo. Ten bohužel končí 1:2. "Ááááá, prohráli jsme, tak to by mohlo vše proběhnout hladce! Když jsme totiž jeli pro Penelope, tak naši zrovna vyhráli MS v hokeji a byly komplikace. To je dobré znamení.", hlásí Martin, toho času asi jediný v celé republice, komu naše fotbalová prohra udělala radost.

Blíži se půlnoc a s ní i česko-polská hranice. "Tak komu bychom zavolali na rozloučenou, co?". Chvilka přemítání… a vítězem se stává: David Stejskal. Hovor sice zpočátku vypadá jako monolog se záznamníkem, ale ne, ne, David ještě nespí, takže poslední přání šťastné cesty a jede se dál.

Východ slunce nás zastihl ve Varšavě. I přes nastupující únavu vnímáme jeho krásu. Takže kraťoulinká zastávka, užaslé: "Ááách" a samozřejmě fotka červenavého kotouče.

"Podívej, to je ale krásný větrný mlýn!". Jak tak obracíme auto, abychom zajeli až k němu a prohlédli si jej, spustí navigace: "Při nejbližší příležitosti se otočte! Při nejbližší příležitosti se otočte!". Svorně ji posíláme kamsi a zajíždíme až ke starobylému dřevěnému mlýnu. Martin vypíná motor a navigace utichá. Zatím netušíme, že navždy. Jojo, i ty nejnovější vymoženosti techniky mohou být vztahovačné. Blesková prohlídka mlýna za to však stojí i tak.

K hranicím s Běloruskem nám zbývá asi 100 km a cesta ubíhá poměrně rychle. Konečně jsme na místě a Natalija jde zjistit, co a jak. Dopravce Sergej i koník Džasman už na nás čekají na druhé straně hranice a údajně jsou vyřízeny i všechny formality. Opravdu jen údajně, protože "dovyřízení" potrvá ještě celých pět hodin. A tak nás čeká čekání. Využíváme ho k občerstvení a Martin přitom zkoumá stávkující navigaci: "Půjči mi pilník na nehty, já to opravím!". Přístroj je však sveřepý a nepomáhá ani několik dobře míněných a celkem umných pokusů o jeho zmrtvýchvstání.

Natalija se Serjožou trpělivě obcházejí všechna úřednická okénka. Věru trpělivě, neb v televizi právě dávají fotbal a celníci k jeho sledování odbíhají, kdykoliv zatuší zajímavou "akci". Klient zatím počká, chce přece překročit hranici a ne rozčílit celníka…

Tak si mezitím prohlédneme Džasmanovu dokumentaci, ne? Při bližším ohledání vychází najevo, že tři základní dokumenty jsou špatně. A to bylo, prosím, vše dopodrobna dopředu domluveno. Jojo, ruská mentalita je zkrátka ruská mentalita.

Asi po čtyřech hodinách přichází Natalija se Sergejem, který zkouší, zda by za něj Martin přece jen nezaplatil zálohu na clo, přestože byli předem jasně domluveni, že tomu tak nebude. Oba si chvíli trvají na svém a diskuse graduje k Martinovu konečnému: "Nemám čas tady ztrácet čas, buď to Sergej okamžitě zaplatí, nebo si může koně odvézt zpátky do Ruska! My se vracíme!". Na chvilku se ve mě zatajil dech při představě, že by to tak mohlo dopadnout. Serjoža naštěstí zamířil k pokladně...

Tak konečně je vše vyřízeno a můžeme přivítat a naložit Džasmana. Ten už má sice za sebou dvoudenní cestu z Ruska, ale překládka probíhá naprosto hlaďoučce. Jako by Džasmánek tušil, že tam, kam jede, mu bude dobře.

Ještě poslední pokus oživit navigaci… chvilka napětí… a tak zase ne… 9 Nedá se nic dělat, cestu zpět musíme zvládnout bez ní. Ještě že máme v záloze mapu od souseda Míly Roháčka (díky!) a ta je určitě léty prověřená - soudě z lehce salátového, tak na šest kusů rozpadlého vydání. Takže ji jen správně poskládat a tradááá!!!

Jede se nám dobře, vyjma jediného zaváhání při průjezdu Varšavou, tam malinko bloudíme.. Za pomoci domorodců ji ale opouštíme a už míříme na Wroclaw a dále na české hranice. Cesta celkem ubíhá nám i Džasmanovi, který ve vleku spokojeně přežvykuje seno a mrkvičku.

Do Říčan přijíždíme něco kolem půl druhé ráno. Nafta je spotřebovaná, zásoby snědené, síly vyčerpané… Džasman míří do svého nového, speciálně pro něj postaveného příbytku a my do Prahy do hajan. Po dvou dnech a nocích na nohou (a čtyřech kolech) už si to věru zasloužíme. Žádné překvapení se tentokrát nekoná, ne že by snad někdo mezitím opravil střechu, to ne, ale naštěstí nepršelo. :-)