Jelikož naše letadlo startuje z Ruzyně v pozdních večerních hodinách, mohu nabýt dojmu, že celý den je spousta času na všechno, co ještě potřebuji stihnout. Mimo pracovních povinností ještě promluvit se svými blízkými, ten grunt odkázat synovi … ale vše je pouhou utopií a já s trenérkou Natálií a Lenou (tou částečně pod vlivem hypnotik, neboť potřebovala utlumit obavy z návratu do země, kterou naposledy navštívila v těžké životní situaci, s existenčními problémy a krizí identity), se s jazykem na vestě přiřítíme do odbavovací haly na hranici stanoveného limitu pro odbavení. A abychom se při čekání na odlet nenudili, obdrželi jsme zprávu, že předem zajištěný odvoz z moskevského letiště je z důvodu havárie nereálný. Naše mozky a mobily proto na zbytek času zaměstnala reorganizace prvních plánovaných setkání v Moskvě.

      Trval jsem na tom, abychom letěli TU 154 M. Proč? Ruské stroje jsou dobré. Navrhovaly je chytré ruské hlavy s lehkostí a důvtipem tak, aby veškeré případné poruchy byly odstranitelné s pomocí kladívka (a srpu), třeba i za letu. Jak se ukázalo, být nadšencem pro vše ruské, dá se říci přímo rusofilem, je krásné. Letadlo TU 154 M odletělo načas a poloprázdné. Rychlost 800 km/h, výška 10.000 m, venkovní teplota – 54 °C, délka letu 2 hod 20 min.

      Od první myšlenky uskutečnit tuto moskevskou misi jsem věděl, že jejím cílem je splnění vlastní velké touhy – vidět a zažít Rusko a snad se také nechat okouzlit ruskými Achaly. A první zážitky na sebe nenechaly dlouho čekat. O hotelu Planěrnaja jsme si nedělali přehnané iluze, důležité pro nás bylo jen to, že se nachází přímo v areálu mistrovství světa Achatekinských koní, které bylo jedním z předmětů našeho zájmu. Přesto naše skromné přání večerní hygieny bylo naplněno, byť zdejší voda, nebyla, už jen svým vzhledem, vhodná nejen k pití, ale i k mytí. Ještěže jsme pokoje obývali bez společníků z říše hmyzu.´

      Bylo páteční ráno. Posnídali jsme v blízké kavárně (snídaně také nepatřila do služeb hotelu) a pak nás čekalo setkání s panem Pavlem Suchačevem. Ten po neštěstí, jež potkalo jeho otce, je nucen rozprodávat jeho koně. Cesta do vesnice Andrejevskoje uběhla příjemně v dobrém voze a po slušných cestách. Samotný Pavel svým zevnějškem i chováním vyvrátil a zpochybnil všechny naše zobecňující představy o obhroublých Rusech. Byl mužem klidným, rozumným, důstojným, bez náznaku povýšenosti a domýšlivosti. Pět hodin, strávených v jeho společnosti, bylo potěšením z osobního kontaktu s ruským mužem – gentlemanem.´

      V programu mistrovství jsme ten den neobjevili nic zajímavého. Krátce jsme shlédli předvedení koní a poté se rozhodli užít si Rudé náměstí. Od hotelu do nejbližší stanice metra jsme jeli hromadným kyvadlovým taxíkem. Seděl jsem v maršrutce tiše a pokorně. Všechny póry a tělní otvory pevně staženy, aby mi pod kůži proniklo co nejméně z ukrutné špíny a zápachu, který nás nekompromisně obestřel. V devět večer jsme dorazili ke konečné stanici jedné z tras metra. Takovou koncentraci lidí a dopravy u nás naštěstí neznáme. Moskevské metro, to je 12 tras, 172 stanic a 278 kilometrů kolejí. Denně přepraví 7 – 9 milionů cestujících, nejvíce na světě. Nejdříve nás čekalo splnění dvou úkolů, a sice uskutečnit výměnu valut a dobít kredit moskevského mobilu, laskavě nám zapůjčeného k používání. Dorazili jsme na Arbat. Je velice těžké vysvětlit, co vše je Arbat. Není možné o něm jen číst, je nutné tam fyzicky být. Vyřešili jsme uložené provozní záležitosti, neboť ruský národ pracuje i v noci a následně jsme ocenili i Lenin nápad něco pojíst v Jolkách balkách na Novém Arbatu. Bylo už po jedenácté hodině večerní, když nám na stůl postupně naservírovali neodolatelně vonící polévku z pravých hříbků, křehké telecí a vychlazené šampaňské. S plnícím se žaludkem se naše komunikace omezila pouze na citoslovce. Po těchto vskutku lukulských hodech bylo jedině rozumné užít si pořádnou procházku. Byla to nádhera – Dozdviženka, Leninova knihovna, manéž, až jsme se ocitli u Kremelské zdi. Nádvoří Kremlu však bylo v tuto pozdní noční hodinu uzavřeno. Byl jsem zklamán, ale jen lehce… Toužil jsem vidět Rudé náměstí, ale než jsme došli k Mauzoleu, spustil se déšť. Ruský déšť má své nezaměnitelné specifikum, přijde z minuty na minutu, bez varování a husté provazce vody se spouštějí k zemi jako z milionů sprchových hlavic. Stejně prudce, jako po zatažení kohoutku, se zastaví. Možná, že tohle pro Rusy vymyslel bůh, aby jim vynahradil kdysi neexistující koupelny. Nicméně jsme došli k závěru, že tento boží déšť lze chápat jako znamení, že toho pro dnešek už bylo dost.

      Pro cestu od metra do hotelu jsme zvolili poměrně odvážný způsob dopravy. Stopli jsme si osobní auto. Až když jsem nastoupil, uvědomil jsem si, že strach má v tuto chvíli navrch. Nevzpomínám si, kdy jsem se naposledy bál, ale ve starém polorozpadlém žigulíku, řízeném podezřelým Asiatem mi bylo opravdu úzko.

      Sobota začala opět snídaní ve stejné kavárně. Zřejmě je to možné jen v Rusku. Bohem i lidmi zapomenutý bufet, kde báječně připravené jídlo obsahuje rovněž porci nasládlého sprosťáctví.

      Náš dnešní úkol byl velmi jasný i neurčitý zároveň. Najít nového hřebce. Styčným důstojníkem se stala Natálie. Nepřehlédnutelná žena s velkým osobním kouzlem a odvážným srdcem, profesionálka a koňařka každým coulem. Bez okolků se skromně představila řediteli Stavropolského hřebčína a pustila se do prezentace našich koní. Zprvu Alexadr Stepanovič nejevil velké zaujetí, než si uvědomil, že před ním stojí Natálie Majorová. Pak už nás pozval, abychom se podívali na koně, které přivezli na mistrovství ze Stavropolského kraje a my jsme na oplátku pozvali Alexandra Stepanoviče na večeři. Podařilo se nám seznámit se i s Leonidem Izmailovičem Babajevem, komerčním ředitelem hřebčína Vladimíra Šamboranta. Je to jeden z nejlepších hřebčínů v Rusku, zabývající se chovem Achatekinského plemene. Domluvili jsme si na pondělí návštěvu jejich farmy ve Vladimírské oblasti. Několik hodin do večera uběhlo v přípravách, posuzování strategie a taktiky, jakož i řešení prozaičtějších otázek, jakou restauraci vybrat a jak se k ní dopravit. Štěstí nám přálo, večeře se vydařila. Seděl jsem za jedním stolem se šesti lidmi, pro které je ruština mateřským jazykem a vzhledem k tomu, že občas mluvili všichni současně, bylo pro mě nadlidským úsilím sledovat tok jejich hovoru. Přesto bylo pro mě velkou radostí seznámit se s takovými osobnostmi, jakými L. I. Babajev a A. S. Klimuk, bezesporu jsou.

      V neděli se konalo finále mistrovství, tj. hodnocení koní v jednotlivých kategoriích a slavnostní vyhlášení vítězů. Měli jsme štěstí, že jsme seděli mezi čestnými hosty na hlavní tribuně. Optimální místo pro pořízení videozáznamů a fotografií! Ještě večer jsme zabalili zavazadla pro odjezd do Vladimírské oblasti.

      Pondělí. Budíček v 6 ráno se překvapivě obešel bez obětí na životech. Vyzvednout nás přijela Alla, dávná přítelkyně Natálie, která se v průběhu dne měnila z milé ženy s nádherně modrýma očima ve světici, neboť s námi strávila přes 12 hodin času převážně v úloze řidiče s velmi neukázněnou posádkou. Cestou jsme se zastavili u Gavlina a pokračovali do Vladimírské oblasti. Do hřebčína je to z Moskvy 130 km. Zhruba po 70 kilometrech nás začal spolujezdec Leonid nabádat, abychom někde zastavili a koupili něco k čaji. Zprvu jsme mu nevěnovali pozornost, namítali jsme, že to není možné, že večer letíme. Byl však stále neodbytnější a následně tvrdě prohlásil, že čas bude, ale letadlo stěží. Podřídili jsme se. Když se nakoupilo k čaji, opět se vyrazilo na cestu. Leonid vytáhl koňak. Bylo kolem deváté ráno, čas, kdy u nás pijí jen nejotrlejší existence, nehledě na to, že nic s vyšším obsahem alkoholu než 4,5 % nepiji. Odmítnout však nebylo možné. Pili jsme přímo z lahve. Po půl hodině hovor zjevně oživl a do hodiny jsme začali zpívat. Byli jsme tedy ve správném rozpoložení, kdy nám mohl Leonid bez obav sdělit, že posledních 20 km absolvujeme cestou necestou. Tím také ospravedlnil své jednání, neboť bez speciální přípravy bychom nebyli schopni tuto část cesty absolvovat bez psychických následků. Kolem poledne jsme projeli vraty hřebčína, nesoucího jméno V. Šamboranta.

      Zapomenutá ruská vesnice Kvinki. V prostoru hřebčína čisťounko. Dosažené úspěchy tohoto chovu svědčí o tom, že máme co do činění s profesionály, zamilovanými do své práce. Všechno bylo projednáno, zapsáno, vyfotografováno a natočeno, otázky byly zodpovězeny. Konalo se pití čaje po rusku, srdečné, s vtipy, existenční filozofií, lyrikou a metafyzikou. A opět pršelo. Ruský déšť nás zastihl na poli. Utíkali jsme pod přístřešek, kde se spolu s námi schovaly dvě dvouleté kobyly. Pozoroval jsem s údivem tento přírodní úkaz a až nyní pochopil, proč mohlo počasí v Rusku zastavit na dva týdny bojovou aktivitu. Déšť proměnil dvacet kilometrů bez cest v bláto, které jsme s boží milostí a díky automobilu značky Niva úspěšně překonali. V osm hodin večer jsme se s dvěma kufry, kamerou a fotoaparátem ocitli na okraji Moskvy u stanice metra.

      Rozloučili jsme se s Natálií, která se rozhodla v Moskvě ještě několik dní zůstat. Jak jsme zjistili, nejbližší letadlo Aeroflotu do Prahy letělo až v úterý v 8.30 ráno. Záchrana přišla v osobě Leniny moskevské přítelkyně, pohádkové kouzelnice Naziry, která, když se dozvěděla o našich potížích s odletem, nařídila, abychom přijeli k ní domů. Jelikož bylo třeba absolvovat cestu na druhý konec Moskvy, dorazili jsme k ní až o 11 hodině večer. A zase koňak na šťastné shledání. Čas nabral na obrátkách. Nazira zorganizovala noční prohlídku Moskvy, viděli jsme Novoděviči a Donský klášter, Chrám Krista spasitele a projeli celou Moskvu, která je v noci ještě hezčí a tak nějak upřímnější. Museli jsme mnohokrát zastavit, abychom mohli tu nádheru zvěčnit. Na letiště jsme dorazili ráno ve 4 hodiny. Byli jsme velmi vyčerpáni. Pak ale nabíráme druhý dech, jen humor se stává spíše šibeničním.

      Tentokrát jsme bohužel místo TU 154 M letěli A 320, který se nad Běloruskem dostal do silné turbulence. Nebylo nám nejlépe, nicméně jsme v 9:00 SEČ hladce přistáli na Ruzyňském letišti.

      Prázdniny to pro mě tak úplně nebyly, ale splněná touha – ouha, to zcela jistě. U nás se říká: „Není ani tak důležité, kde jsi, ale s kým tam jsi.“ O Rusku tohle neplatí. V této zemi platí, že důležité je oboje - kde jsi a s kým tam jsi. A já si to také náležitě užil.

Podle poznámek Elfinky.

Zpracoval oddaný rusofil.