Dne 18. a 19.2. začala ve Stavropolu opravdová, mnoho let nevídaná, sněhová kalamita. Sněžilo, sněžilo a sněžilo. Sněžilo tak, že se provoz na silnicích zcela zastavil. Ani nasazení 250 kusů speciální mechanizace nepřineslo kýžený efekt a pořád se nejezdilo. Zrovna v této konstelaci zavolala Světlana Alexandru Stěpanovičovi Klimukovi. My jsme totiž ani ve snu netušili, co se ve Stavropolu děje. Alexandr vše se stoickým klidem vysvětlil Světlaně a vřele doporučil, abychom naši cestu alespoň o týden odložili. "To nééé!", ječel jsem na Světlanu do telefonu. "Už je to v plánu a oni si s tou kalamitou určitě poradí."

      Nevěřili byste, že při organizování cesty dlouhé přibližně 8 500km bude největším a skoro neřešitelným problémem naše mailová adresa, tedy sidonie@sidonie.cz Chudák Světlana dostala díky svému jazykovému vybavení za úkol vyřídit přenocování v našem oblíbeném hotelu Mon Plaisir. No, dostala za úkol… Spíš se jí nechtělo strávit noc na "tom gnusnom Šeremetěvu", takže se aktivně věnovala komunikaci s recepční v hotelu Mon Plaisir. Světlana, po svých zkušenostech z rodné vlasti, požadovala striktně potvrdit e-mailem rezervaci na noc z 22. na 23.2. Za ty peníze, které stojí jedna noc, není požadavek na e-mailové potvrzení až tak velkou buzerací. Představte si, že spěcháte. Času fakt není nazbyt, odlet letadla nelze na vaši žádost posunout a nastane něco, čemu nelze v roce 2008 snad ani uvěřit.
      Představte si, že existuje v evropském hotelu recepční, která neumí latinku a poslat mail. O co tedy vlastně šlo?
      Světlana se snažila onomu děvčeti nadiktovat mailovou adresu, kam chceme poslat potvrzení rezervace. Komunikace probíhala takto:

            recepční: Nadiktujte mi mailovou adresu.
            Světlana: sidonie@sidonie.cz
            recepční: Odesílám…

      … po 20 minutách
      Světlana: Nedostali jsme mail.
      recepční: Ode mě byl úspěšně odeslán.
      Světlana: A kam? My ho nedostali. Můžeme zkontrolovat adresu?
      recepční: Ano.
      Světlana: sidonie@sidonie.cz
      recepční: Jak se píše s? Jako dolar?
      Světlana: Ano.
      recepční: A jak se píše z?
      Světlana: Nevím, jak vám to mám vysvětlit. Jako kdybyste chtěla nakreslit blesk.
      recepční: Aha, už vím. Takže sidonie@.cz. Mám to dobře?
      Světlana: Ne. Je to sidonie@sidonie.cz. Ta sidonie musí být dvakrát. Před "sabačkoj" i po ní.
      recepční: A to vám vadí, když je to jen jednou? Nestačí to?

Tady končí zajímavá část rozhovoru. Ve zbylé části slečna recepční zcela rezignovala, napsala tedy do adresy (dolar)idonie@(dolar)idonie.c(blesk) a potvrzení došlo.

      Pokračovalo to i na letišti v Praze. Z nám neznámých důvodů přiletěla pravidelná linka z Moskvy do Prahy s výrazným zpožděním a tudíž i čas odletu z Prahy do Moskvy se lišil od letového řádu.
      Odlétali jsme ve 21:40. Ihned mi vytanulo na mysli, že si pan Vágner, majitel říčanské autoškoly, otevřel další živnost a provozuje aeroškolu. I když ani staré Ify se pořád dokola nevlnily, neposkakovaly a tolik nevibrovaly, jako náš letoun. To byl však jen začátek strastí, které nás měly provázet. Opět totiž vstupuje na scénu nezapomenutelná recepční z hotelu Mon Plaisir. Jasná a poměrně jednoduchá dohoda mezi ní a Světlanou zněla, že zavoláme, až přistaneme, a ona pak pošle taxík, který dorazí na letiště, než se dostaneme k našim zavazadlům. Ouha! Opět všechno jinak… Taxík pro nás poslala v čase plánovaného příletu. No, a taxikáře ani nenapadlo zjistit, že má let zpoždění. Nenašel nás a odjel.
      Ztratil se kufr Světlany. Zůstali jsme kromě personálu jedinými lidmi v opuštěné ponuré hale a bylo nám do pláče. Byly 3 hodiny ráno moskevského času. Únava a beznaděj… V kufru Světlany všechny dárky pro všechny lidi, se kterými jsme se měli setkat. Nezbylo nic jiného, než sepsat "reklamační protokol". Po jeho sepsání se kufr naštěstí zázračně našel…
      Nastalo dlouhé čekání na taxík, jehož příjezd nám byl avizován. Další zdržení. Po příjezdu do hotelu bylo podle recepční nezbytné vyplnit ubytovací karty, což podle ní nemohlo počkat do rána. Uléhali jsme, bez sil alespoň nevěřícně kroutit hlavou, ve 4:15. Měli jsme 135 minut na spánek. Málo času na usnutí, natož pak na spánek. V 6:30 budíček, 6:45 snídaně, 7:00 odjezd na letiště. Všechno jsme časově zvládali. Letenky byly zakoupené v Praze, takže jsme v klidu a pokorně stáli ve frontě na odbavení letu do Mineralnych Vod, neb je přeci jedno, jestli nastoupíme dvanáctí, osmdesátí osmí, nebo poslední. Opět šeredná mýlka. Přišel totiž šok. Jakýsi Igor, zkoumaje pohledem nás a naše zavazadla, prohlásil, že Světlana může letět, ale "pan Gofman net". Je totiž prodáno víc letenek než je kapacita letadla a já se tam už nevejdu. Nikdy bych nevěřil, že dokáže Světlana 15 minut v kuse ječet a nadávat. Hádky, emoce a třískání zavazadly o zem pokračovaly poté ještě hodinu…
      Byli jsme uvedeni do VIP salonku, zahrnuti jídlem a pitím, ale problém, který nastal, nebyl nikdo schopen řešit. Velitelka směny, s dechem po vodce a koňaku, raději utekla. Ještě štěstí, že se nás ujal Sergej. Postarší, na ježka ostříhaný s oroseným čelem, roztrhanými kalhoty, špinavými botami, jednou vysílačkou a dvěma mobily. Teprve Sergej pochopil, co chceme. Písemného potvrzení, že naše komplikace způsobil Aeroflot, jsme se samozřejmě nedočkali. Zbytek ale vyřídil tak, jak jsme si v tom všem vzteku naporoučeli. Mohli jsme z jeho kanceláře volat kamkoliv až do aleluja, let z Krasnodaru byl přehozen za jiný, našla se bez problénů i dvě místa na poslední nedělní let z Moskvy.
Chudák Alexandr Stěpanovič! Světlana mu volala, co se s námi děje v Moskvě. A že začínám chlastat. Upřímně se vyděsil, neboť mě za celou dobu, co se známe, neviděl nikdy pít nic "tvrdšího" než pivo.
Už mi totiž začalo těžce hrabat. Já, zapřísáhlý skoro abstinent, začal jsem tedy řešit vzniklou situaci na ruský způsob, tj. koktejl 1dl červeného Martini, 0,5dl vodky a 1,5dl pomerančového džusu, zatím jednou.

      Smekám. Smekám po všech svých zkušenostech před všemi chovateli achaltekinských koní. Všichni z nás vědí, co je to láska. A je jedno, zda to je k lidem či koním. Je to láska k živému tvoru. Je to i oběť. Je to ale realita. Nejde o virtuální svět. Co na tom, že nás všechny někdy bolí? Ale dík Bohu za všechny neopakovatelné prožitky. Virtuální svět? Co to je? Kde je v něm pohlazení? Horký dech na vaší šíji? Teplo, ať už lidské, nebo zvířecí kůže? Chvění, touha po pohlazení, pocit bezpečí, láska.

      Pořád vzpomínám na svého tátu. Pláču teď jako malý kluk. U Martini s vodkou. Tolik jsem mu toho chtěl říci… Tolik jsem se těšil, co všechno spolu ještě podnikneme, co všechno spolu zažijeme. Všechno jsem odkládal. Na někdy. Nikdy v životě tohle nedělejte. Nikdy v životě už nic neodkládejte! Třeba už nedostanete příležitost… Osud se neptá a koná. A čas běží. Co neuděláte dnes, v budoucnu už možná nikdy nedoženete.
Táto! Strašně mě to bolí. Měl jsi tu ještě zůstat. Být s námi. Radovat se, nadávat mi, prostě cokoliv. Ale žít a být s námi! Vím - koho mají bohové rádi, toho si zavolají nejdřív. Ale strašně mi chybíš. A nejen mně - mámě, Markétě, Iloně, Šimonovi, Pátě, Adéle, Lukášovi, Oliverovi…
      Vím, že se už v tomto životě nevrátíš. Ale čekáme na Tebe v životě dalším. Určitě se sejdeme. Je pouze divné, že si to všechno uvědomuju až v Šeremetěvu. Promiň, že mi to tak dlouho trvalo. Možná si to tady mohu dovolit vyslovit. Není tady žádný Čech a nikdo kromě Světlany mi tu nerozumí. Takže mohu dát průchod svým emocím, třeba i plakat. Je to totiž VIP salonek. Tady se totiž toleruje víceméně vše. Takže pláču. A vzpomínám na Tebe, táto…
      Za chvíli půjdu do letounu TU 154M, mého oblíbeného, ba přímo milovaného. Budeme 10 000 metrů nad zemí, budeme se vznášet. A budu mít pocit, že jsem s Tebou, táto. Ty nemůžeš být totiž jinde než v nebi…

      Tak, blíží se odlet do Stavropolu. Je čas. Je čas vystřízlivět a zapomenout na emoce. Zapomenout na city, odhodit lítost a výčitky. Je nutné jít dál, pokračovat. Letíme do Stavropolu. Alexandr Stěpanovič čeká.
      Milý Serjožko, děkujeme Ti! Poprvé v životě letíme business třídou. Ten ranní průser s naším odletem musel být asi opravdu kardinální lapsus. Dostali jsme letenky do business třídy. O to místo na nohy a pohodlné sedačky snad ani nejde. Vždyť dvě hodiny stísněnosti se dají vydržet. V business třídě se zas nemůžete tolik tulit, pokud náhodou máte ke komu. Separé záchod je příjemný. Je pro pár lidí - žádná fronta. Ale to žrádýlko… Losos jako předkrm, křehké hovězí jako hlavní chod, malinové suflé jako zákusek, šampaňského, kolik chcete, pití, na jaké si zrovna vzpomenete. Vymýšleli jsme, jak alespoň trochu potrápit příjemné a usměvavé letušky. Po mnoha pokusech jsme konečně na něco přišli. Omluvný úsměv a zdvořilost provázely vysvětlení, že broskvový džus opravdu nemají.
      Je 14:50 českého času. Jsme za debily. V business třídě se neumíme chovat. Mirku Vystrčile, kde jsi, abys poradil? Světlana má kousek chleba v klíně, já příbor na zemi (myslím na podlaze Tupolevu), krevetu v klíně a lososa na tričku.
      Snad jediné, co mě omlouvá, je několik Martini s vodkou a džusem. Ono totiž u jednoho nezůstalo… To víte, taková porcička s abstinentem zamává. S povděkem si vybavuji dohodu s Davidem Stejskalem. Zní tak, že s Radkem Tolmanem bude úspěšné připuštění našich kobyl spolu s Tullamore oslavovat on a já za trest řídím. V tipu na počet zabřezlých kobyl byli David a Radek nejblíž. Já naštěstí prohrál. Tak kluci, ještě decku šampaňského a jdeme na přistání. Letadlo pomalu snižuje výšku. Takže neklamné znamení, že se blíží letiště Mineralnye Vody. Sluneční paprsky mizí v nenávratnu. Blíží se přistávací plocha.
      Vylézáme, tedy vystupujeme z letadla jako první. Nevěděl jsem, že business třída dostane v Mineralnych Vodách i své vlastní auto se schody. Sestupujeme na plochu letiště, stáčíme náš zrak vpravo a přichází další šok, tentokrát příjemný. Ta tam je stará plechová odletová a příletová hala, která zvenku a poté i zevnitř připomínala spíš jakýsi český zemědělský objekt určený třeba jako venkovní sklad mechanizace. Valíme oči na hypermoderní, byť menší, halu. Je zvenku i zevnitř dokonce i perfektně sladěná barevně, žádná "lidová tvořivost" nebo oblíbená bledě modrá, jak je v Rusku mnohdy vidět skoro na všem.
      Patřím mezi konzervativní lidi, alespoň tedy, co se týče osob, se kterými spolupracuji. Proto jsem nezvažoval od prvopočátku jinou alternativu přepravy po Kavkaze než osvědčeného znalce všech malebných zákoutí, tržišť a jiných zajímavých míst, Roberta. Volali jsme mu ještě z Prahy z letiště. Už podle hlasu nebylo něco v pořádku. Co se dá dělat. Čas běží, léta přibývají, nemoci přicházejí a někdy jsou silnější než vůle vítězit… Takže Roberte, brzy se uzdravte! Váš žigulík nás vždy dovezl na místo určené, ať už bylo jakékoliv a kdekoliv. To jde nahradit. Ale vaše procítěné vyprávění, znalost všech malebných míst a v neposlední řadě interpretace všech "drbů" za poslední období, to vše nám letos opravdu chybělo.

      Uvnitř odbavovací haly už čekal Alexandr Stěpanovič Klimuk se svým kamarádem taxikářem, který zastoupil nemocného Roberta a měl únavný úkol dopravit nás do Krasnodaru. Že jsem vám zatím neřekl, že musíme přes noc stihnout dalších asi 650 kilometrů, tentokráte po matičce Rusi, nikoliv 10km nad ní?
      Naházeli jsme bagáž do auta a ihned se vydali k A.S. domů. Chudák Alla musela asi celé dopoledne vařit a péct, neboť se všechny připravené dobroty nevešly ani na obrovský stůl.
Ochutnávali jsme ode všeho kousek a velebili kuchařské umění Ally. Jelikož jsme však nabrali díky předchozím událostem obrovské časové zpoždění, vrhli jsme se spolu s A.S. a Světlanou rovnou do práce. Naštěstí zapracovala Lucinda Waldhegerová a všechny otázky na A.S. Klimuka zpracovala na počítači a rozdělila podle témat. A mohu vám říci, že jich je! Pár stran A4, a to docela drobným písmem. Mohu tudíž střízlivět pomalu a později, neb se mám čeho držet a co "odfajfkovávat". Horší práce bude ale s odpověďmi a reakcemi. Kdo bude zapisovat? Světlana se svým lékařským rukopisem? To ani omylem!
      Vytáhl jsem svou "Ruskou složku" čítající už asi 100 stran. Otázka stíhala otázku, poznámky pomalu zaplňovaly volná místa na rozpisech. Odbíhali jsme průběžně k počítači, k videu, ke stolu a nevyčerpatelná studnice moudrosti a chovatelských zkušeností A.S. Klimuk trpělivě odpovídal, analyzoval, doporučoval. Toto byl vlastně i hlavní cíl naší cesty. Kdysi dávno by se tomu řeklo pracovní porada. Jo, byla 4 000km od Říčan, ale jsou věci, které potřebují osobní setkání, klid a čas. Beze zbytku jsme využili každou minutu. Připadalo mi totiž velmi rozumné načerpat potřebné informace u A.S. zvídavými otázkami žáčka na zkušeného profesora než metodou pokusů a omylů zkoušet a experimentovat. Některé názory, podpořené letitými zkušenostmi, se fakt neposlouchaly lehce, avšak lepší stokrát výtka od profesionála a kapacity A.S. Klimuka než jedna chvála od nějakého idiota. Tuhle moudrost, byť v obecné rovině, jsme snad už všichni někdy slyšeli.
      Blížila se půlnoc. Síly mě opouští a mozek už začíná stávkovat. Jsem na nohách už přesně čtyřicet hodin. Ani ne tak na nohách jako při vědomí. Bez spánku.
      Alexandr Stěpanovič to snad vytušil. Přináší dvě kozácké šavle, aby se pochlubil. Nevím, koho z nás dvou popadla dřív dětinskost. Co myslíte? Začíná souboj a Alla otáčí oči v sloup a čeká, co v domě zničíme. Alexandr ukazuje významně na lustr nad námi. Některé jeho části chybí. Pochopil jsem, že tento souboj není u Klimuků v obýváku první. A snad ani poslední. Jedna hodina ranní je na dohled. Musíme jet, v šest ráno nás čekají v Krasnodaru. Loučíme se. Doufáme všichni, že pouze na pár měsíců. Do vstreči!
      Stařičký Mercedes Benz mající najeto pře 1 milion km začíná se strojovou přesností odkrajovat první kilometry z té šílené porce, kterou musíme zdolat. Chvílemi projíždíme úseky silnic, kde jsou na stranách mantinely sněhu vysoké až čtyři metry. Vyfrézované. Tady muselo být před dvěma dny bílé peklo.
      Kilometry přibývají, sníh pomalu mizí a přichází déšť. Vydatný, nepříjemný. Husté provazce vody bičují snad 200 kilometrů cesty čelní sklo.
      Je půl sedmé ráno. Je mi už fakt blbě od žaludku, bolí hlava a chce se mi spát. Už je mi jedno kde, jak, na jak dlouho. Chci spát!
      Taxík zastavuje před domem Světlaniných rodičů. Nepamatuji si z těch chvil vůbec nic. Kdo nám otevřel, co jsem říkal.
      Probudil jsem se v 9:30. Tři hodiny spánku po dvou dnech a dvou nocích přišly vhod. Dá se zas normálně existovat. Otevírám oči a aktivuji mozek. Ležím v cizí posteli, v cizím městě. Celá rodina Světlany se raduje, že se čecháček konečně probral. Vždyť spal už tři hodiny!
      Sprcha, vyčištění zubů, čisté prádlo, snídaně o mnoha chodech. Pokec o názoru na radar v ČR a samostatné Kosovo.

      Taxík, letiště, TU 154M a už jsme zas zpět v Moskvě. Přituhává. Teplota rychle padá pod nulu a my poskakujeme na místě a čekáme na autobus, který nás přemístí z jedničky na dvojku. Přijíždí a asi 20 lidí včetně nás je rádo, že autobus topí. Přesun na dvojku, těch opravdu pár kilometrů, trvá 45minut. Zas klasická nedělní moskevská zácpa, dnes dokonce totální. Že by někoho v Rusku napadlo jezdit všechny transfery po okraji letiště (některé se tímto způsobem opravdu jezdí), nebo vyhradit jízdní pruh pro autobus, to tady fakt nehrozí. Zdá se mi, že situace každým rokem houstne.
      Po včerejším zjištění, že poslední pasažéři občas neletí, jsme dnes všude první. První by snad letět mohli, ne?
      Stavropolské počasí dorazilo do Moskvy. Mrzne a začíná se valit sníh. Všichni se snaží urychlit odlet a tak nastupujeme do letadla už ve 22:06. Je načase. Všechno je najednou bílé. Letištní plocha, křídla letadla… Okénka začínají být pomalu neprůhledná skrze nalepený sníh.
      Tož, kapitáne, vezměte za knipl a fofrem domů. Na další noc v Rusku už nemáme sil.
      Pohled na křídlo nabízí nebývalou podívanou. Nevidíme detaily, avšak pohled na silný proud tlakové vody, kterým je z povrchu odstraňován nános sněhu a ledu říká, že je fakt načase vzít do staré dobré matičky Prahy.
      No, Vladimíre Vladimíroviči, včera a dnes tedy nic moc. Evidentně vás čeká po nucené přestávce ještě dost práce.
      Na shledanou, Rusko. A zas někdy příště.
      Do vstreči!

Podle poznámek Martina Hofmana.                                     Zpracovala Lucka Waldhegerová.