Výstava zrušena!!!

Nic horšího jsme se nemohli dozvědět…

Všechno v háji, sakra…

Takže co s tím?

Budeme příští rok připouštět neuchovněné kobyly?

Martin poslal písemný dotaz ( velmi důrazný ) na ACHPAK jak to jako myslí, že výstava nebude…

První verze odpovědi ( velmi vtipná)- prostě nebude, uchovníte příští rok

No to bylo jako červený hadr na býka…Následoval další, ještě důraznější (rozuměj:nasranější) dopis na ACHPAK. A výsledek se dostavil, výstava BUDE – přesunuto na říjen a to 12.10. do haly k Pulpánovým do Hradištka. Takže měsíc čas na dokončení výcviku.

***

A je to tady…Středa 9.10.2013.

Ráno odjíždím do stáje s představou jednoduchého úkolu: navést všechny koně, kteří se budou účastnit výstavy, do stáje. Tak jednoduché se to zdálo :-)))

A výsledek…Wagnolia má podlomy na obou zadních nohách, Safiya také a navíc oteklé nohy. Sisa stále pokulhává po schvácení kopyt (děkujeme za příkladnou péči s tímto výsledkem zde nejmenované paní ošetřovatelce). Volám to Martinovi, bohužel nemůžu přepsat jeho vyjádření, papír by to neunesl

Takže začínám s podlomy a bohužel vím, že za tři dny je odstranit nelze. No, musíme udělat co lze. Naštěstí při prvním ošetření kobyly spolupracují a nechají si celkem bez problému vyčistit, namazat a ostříhat postižená místa. Je to práce na celé odpoledne, ale snad přinese úspěch. Je také rozhodnuto, že Sisa půjde zpět do výběhu až do výstavy, aby chodila.

Když jsou podlomy ošetřeny, vrháme se na „odbahnění, oddredování a vyčištění“ našich výstavních koní :-). Výsledek je nevalný, holt pastevně chovaní koně mají do výstavních dlouhou cestu a my máme jen dva dny.

Přijíždím domů kolem desáté večer a můj pocit ? Nic není hotové a nestíháme…

Čtvrtek 10.10.2013

Vstávám už notně nervózní. Jedu do stáje opět dopoledne a hrůzné představy se začínají plnit…Všichni koně mají nateklé nohy ( holt jsem podcenila přechod z pastevního odchovu do stáje), podlomy vypadají ještě hůř než včera a všichni jsou opět jak prase…

No jdeme na to-znovu odhnojit, rozčesat, naleštit…Povodit všechny, aby stekly nohy a ošetřit podlomy. Jenže…po včerejšku už kobyly odmítají spolupracovat. Wagnolia se staví na zadní a kope jak praštěná, Safiya nás pro jistotu ani nepustí se podívat, ale i z dálky vidím,že je to dost hrozné a rozlezlé po celé spěnce. Navíc otok je také dost velký. Asi čtyři hodiny s kobylama zápasíme, přemlouváme, slibujeme…Nakonec se ale zadařilo a mají nožky ošetřené. Venku leje jako z konve a chystáme se už jet domů, když tu volá Martin. Bohužel skoro tuším, co mi chce říct…A nemýlím se…“Vendy co myslíš, neměla bys dojít pro Sisu, když tak leje?“ No jasně,že měla, ale fakt se mi nechce, sakra…Je už tma jak v pytli a kobyly budou kdo ví kde a leje…Nezbývá mi nic jiného, než za jadrných poznámek a nadávek vzít pršíplášť a baterku a vyrazit na několikakilometrový výlet do výběhů. Samozřejmě, že jsou kobyly až vzáááádu. Nadávám jak špaček, jsem mokrá a nas….á, ale mám Sisinu a vleču jí do stáje. Přes slejvák se jí domů vůbec nechce a doslova se nechá vláčet. Konečně jedeme domů. Přijíždím opět kolem desáté, tentokrát ovšem i mokrá.

Pátek 11.10.2013

Rozpis dne velí vstát v 7 hodin – výborně!!! A to jsem to měla tak dobře naplánovaný. Člověk míní, Hofman mění…

Vezu Zbyňka do Hradištka na osmou hodinu, aby zabral boxy a vše nachystal.

Já jedu podle navigace, Zbyněk ví kudy A výsledek? Já podle navigace stále jedu a Zbyněk ví prd kudy. Ovšem sjezd „kudy“ je uzavřen a tak jedeme dalším, jenže tady už nevíme ani jeden kudy :-))) a tak Zbyněk volá Půlpánům, alespoň že oni vědí kudy.

Bod 1. dnešního dne odbaven.

Teď se rychle po okreskách přesunout z Hradištka do Říčan, kde jsme s Martinem objednáni na 9.30 k Evičce do kadeřnictví. Vůbec netuším kudy jet. Podle mne to nelze stihnout. Martin navrhuje, že mne bude po telefonu navigovat, tuším rozvod On netuší, co já vím…

Obecně jsem totiž co se týče jízdy podle mapy, navigace a jiných návodů prostě marná, marná, marná. No a Martin zase nervní. Celkově výborná kombinace. Je neuvěřitelné jak umí detailně popsat trasu po telefonu, včetně všech zatáček, nerovností, stánků se zeleninou a kruhových objezdů. A tak jedu a snažím se poslouchat a řídit podle pokynů. Vzhledem k tomu, že levá a pravá strana je pro mne španělská vesnice, je to dost nadlidský výkon. Dostávám informaci, že blížící se zatáčka je dost nebezpečná ať zpomalím i když se mi to nezdá. Sotva trochu uberu koukám a přede mnou za tou zatáčkou čerstvá autonehoda-auto ve stromě. Neuvěřitelné, naštěstí už přijíždí záchranka, tak místo jen objedu a pokračuju.

Zatím jen malé problémky a nedorozumění…až do chvíle, kdy míjím kdesi jakousi hospodu a mám říct, jak se jmenuje. Hlásím u Potoka…a je to tady- rozvod…jsi normální? Řve na mne do telefonu, u jakého Potoka? To je u Pofíka…Myslím si cosi neslušného, ale Martina toto evidentně vytočilo, takže držkuje jak chorá vrána. Za chvilku se zklidní a cesta pokračuje v pohodě až do chvíle, kdy přejedu jasně danou křižovatku rovně, místo abych logicky odbočila…Tak jsem holt blondýna…NO.

Konečně v Říčanech. Usedám do křesla u Evičky a oddávám se sladkým dvěma hodinám odpočinku, asi jediným v tomto týdnu. Hlavou se mi honí co musíme ještě dnes a zítra všechno stihnout. Je toho tolik, že by den měl mít alespoň 48 hodin.

Martin do mého odpočinku volá, že nic nestíhá a budu muset vyzvednout obě holky na Smíchově. To půjde, jedu kolem.

A jsme v Mníšku, kontrolujeme koním nohy, kde nic nového, takže opět omýt a namazat. Snažit se opět naleštit. Původní plán, že budeme nejpozději ve dvě nakládat první transport, bere ve tři hodiny za své. Leje jako z konve…stále, ještě že jsme ani nic jiného nečekali, takže nás to nepřekvapuje.

Konečně dorazil Martin, v mžiku bez odkladu nakládáme první várku koní, naštěstí bez problému. Jen já potřebuju nutně čůrat. Odezva žádná, nestíháme, není čas…někde zastavíme.

To „někde“ je na dálnici v páteční dopravní špičce pod mostem „aby na mne nepršelo:-)“. Tak to už stříkám, nebudu čůrat pod mostem, prostě nebudu!!!

Měla jsem…

Sjíždíme na Jižní spojku na mekáč, hurá – je i kafe…jsem spokojená.

Tak a to byla poslední klidná chvilka tohoto dne. Z rádia zní varování řidičům, aby zbytečně nevyjížděli, neboť Praha je v kolapsu dopravním a následně Hofman v kolapsu nervovém. Hodina zpoždění kvůli mému čůrání a změně trasy, jinak bychom celou zaseknutou spojku objeli, že?

Konečně po třech hodinách jsme v Hradištku s prvním transportem ze čtyř. Vyložíme a hrneme se zpět do Mníšku, kde holky připravují další koně na nakládku, jde to pomalu,ale bez zádrhelů…Naložit, odvézt, vyložit a tak dokola…Myslím si,že snad už bude vše v pořádku, ale není. Zapomněla jsem,že ještě má přijet Dana se synkem, který potřebuje dovézt na letiště. Nikdo ovšem ještě neřešil kdy a jak, pouze to, že musíme…

Zadávám Daně za úkol dorazit do Hradištka tak, abychom je nabrali a při cestě pro další koně vyložili jejího synka na letišti. No, už při vymýšlení této možnosti, jsem uvažovala o tom, že to nemůže doklapnout…A taky že nedoklaplo…Ale to už byl Martin opravdu na infarkt, utahanej a vzteklej…Takže opět vyřešit nějak operativně…což se jeví jako nejlepší. Dojedou do Hradištka a tam počkají na poslední transport, jen podotýkám, že poslední transport se jel v jednu hodinu po půlnoci.

Dále také přehodnocujeme spaní ve stáji, takže nakládáme poslední koně a Martin jede sám. Já nakládám holky a jedu domů, abychom se alespoň trochu vyspaly. Martin dorazil v půl sedmé ráno i s Danou, lehnul mezi ledničku a botník a usnul jako pařez. My vstávaly v sedm hodin a snažily se ze sebe udělat reprezentativní ženský vzorek. Upřímně – moc to nešlo…

Sobota den D

V osm hodin vyrážíme směr Hradištko. Zatím vše klape, koně jsou v pořádku, Zbyněk (další člen teamu, který jistil koně) má nakrmeno a vykydáno a už na nás čeká. Jdu sehnat nějaké info k výstavě, neboť předpokládám,že ACHPAK má vše řádně zařízené. Evidentně jsme zde první a navíc jsme si i přivstali…

No informace nejsou, tak začínáme znovu leštit, čistit, začesávat…

Přijíždějí holky Uhrovy a nejdříve volají Martinovi, takže ho vzbudily , ten je už nepříčetný, protože naspal celkem 65 minut. Poté přijíždí Míša Litovová s fotoaparátem, samozřejmě nejdříve volá Martinovi. Mě začíná být všechno jedno, hlavně přežít a uchovnit.

Koně mají opět po noci oteklé nohy,takže velím: chodit, chodit a chodit…Ještě,že jsme zajistili každému koni svého ošetřovatele…Takže všichni do pohybu, kdo nevodí leští. Po hodince se zdá,že pohyb zabral a otoky mizí.

Konečně přijíždějí i představitelé ACHPAK…dozvídáme se, že začínáme ve 13.00 první kategorií a to juniorské klisny. Kdo nebude u vchodu do haly,neúčastní se…na nikoho se nečeká UF…V 15.00 chtějí mít hotovo :-)))

Dvoučlenná vstupní kontrola ženského pohlaví rozhoduje postupně u každého koně, zda je schopen předvedení před hodnotící komisí. Hmmmm. Doporučuji každému koni, aby se tvářil co možná nejlépe a hlavně NEKULHAT. Sisa mi asi nerozuměla…Ale snažíme se seč to jde, vsouvá se do toho Martin s argumenty věcnými a trefnými, nakonec ona kontrola usoudí, že nás bude muset pustit a nemá cenu se dál dohadovat s nasraným, nevyspalým a hladovým Hofmanem.

Takže začínáme, koukám se okolo sebe a mám pocit, že jsme leštily a zaplétaly jen my…Ostatní to pojali spíš jako svod, nikoliv výstavu.

Jde to jak na drátkách, všichni evidentně spěchají a chtějí mít vše co nejdříve za sebou. Kategorie se hodnotí rovnou jako šampionát a naši koně jsou hodnoceni velmi dobře. V konečném výsledku jsme ukořistili 5 ze 12 udělovaných ocenění při počtu 6-ti našich přihlášených koní z celkového počtu necelých dvaceti koňských účastníků. Výsledek vskutku nad očekávání výborný.

Pro nás velká odměna za vynaloženou snahu bez odborných rad a bez profi výcviku.

Dále musím zhodnotit míru úrazů.

Monika ve snaze zabránit Wieze v útěku, obětovala prstík a až po týdnu přiznala, že byl zlomený.

Janě hned v prvním předvedení šlápla Wieza na kotník, takže celé předvádění měla velké bolesti.

Odpoledne si dopřáváme kávu a trochu jídla a ve čtyři hodiny se loučíme se zbytkem týmu a já s Martinem nakládáme první transport domů. Jezdíme do půl páté ráno…

Hotovo

Poděkování patří:

Janě Novákové za skvělou přípravu a předvedení koní

Zbyňku Petrovičovi za servis před,při a po Hradištku

Hance Fraňkové, Monice a Anetě Uhrovým a Daně Martínkové

za super servis kolem koní

Míše Litovové za překrásné fotky

A všem lékařům, průběžně ošetřujícím náš zdevastovaný tým

Za rok na shledanou v Praze (snad) na Inter Cupu 2014

Vendula Hofmanová