Se zraky zavázanými
z života číše pijem
slzami svými slaným
kraje její myjem,
až potom, smrt když znamení
nám dala rukou chladnou
a náhle všecka mámení
nám s šátkem s očí spadnou,
tu zříme, prázdný pohár ten
že byl, ač zlato ryzí,
že nápoj v něm byl lichý sen
a pohár sám – věc cizí.