Tajemní koně Achal-Teké

 

Historie chovu koní, původu jednotlivých plemen vede zcela nevyhnutelně ke spoustě nejasností, záhad ale i zajímavých faktů.

            Existuje, zejména o některých plemenech, spousta krásných bájí i mýtů. Vrcholně zajímavým i tajemně krásným plemenem jsou koně achaltekinští, považovaní za nejstarší kulturní plemeno koní světa.

Rozhodla jsem se Vám vyprávět příběh koní, jejichž původ sahá nejméně 3000 let nazpět.

 

            Dovolte nejprve nahlédnout do všech plemen koní, co se týká jejich rozdělení.

            Abychom se bezpečně vyznali ve světě koní, zopakujeme si rozdělení všech plemen koní.

            Odhaduje se, že na celém světě žije na 65 milionů koní všech možných plemen. Plemen koní jsou sta a sta.

 

            V zásadě rozdělujeme všechna plemena koní do čtyř základních skupin :

 

1. koně stepní, mongolského typu /kertag/

                        např. kůň :        kůň Převalského,

altajský, kabardinský, kazašský, mongolský ... celkem asi 17 plemen

 

2. koně orientální východní – tarpan

                        a tady je několik důležitých podskupin

                        dva zástupci – bilgorajský a šmudzin

 

            a/ podskupina koní íránských – plemena nejstarší

                        sem patří :        Achal Teké, karabašský, perský, turkmenský, jomutský ...

                                               /celkem 11 plemen/

 

            b/ podskupina koní arabských

                        sem patří :        arabský plnokrevník, arabský polokrevník, berberský, egyptský,

                                               malopolský těrský, kurdský, darashouri, čerkeský ... celkem 20

                                               plemen

 

            c/ podskupina koní anglických

sem patří :        anglický  plnokrevník, anglonorm, americký klusák, buďonovský, clevelandský, donský, hannoverský, holandský, holštýnský hunter, nonius, oldneburský, rýnský, trakénský, ukrajinský, velkopolský, wurtemberský ...

                        celkem na 70 plemen

 

            a plemena odvozená od berbersko arabské krve :

paint horse, andaluský – PRE, appaloosa, berbe, criollo, fríský, kladrubský, lipický, murgheze, orlovský, paso fino, quarter horse, ruský klusák ...

celkem na60 plemen

 

 

 

3. koně okcidentální – západní / koně chladnokrevní

                        sem patří :        belgický, bitjug, clydesdalský, český, hafling, norik, litevský, bretoňský, peršeronský, shireský, vladimirský ...         

                                               celkem na 55 plemen

 

4. kůň nordický – severský / pony /

                        sem patří :        conemarský, darmoorský, fjordský, hucul, islandský, merénský,

                                               new forest, shetlanský, velšský...

                                               celkem na 60 plemen

 

a ještě koně původem z mongolských a berbersko španělských – tady je na 56 plemen

 

 

Odkud pocházejí vzácní koně achal – teké ?

Kde jsou jejich kořeny ?

Původ nebeských koní  achal – teké.

 

            Prapůvod těchto vzácných koní musíme hledat v pradomově koní, žlutém světadílu – Asii. Praotec mnoha koní – kůň plemene tarpan se podílel na vzniku koní íránských. A oblast jižního Íráku je považována i za nejstarší místo domestikace koní typu tarpana.

 

            Kořeny rodokmenu achaltekinského koně, plnokrevníka, plemene ze skupiny íránských koní pouštních, sahají do období cca 1000 let před naším letopočtem i víc.

 

            Kůň achaltekinského plemene je nejstarší z chovů koní na světě. Je nejstarším kulturním plemenem. Jeho počátky jsou tedy položeny daleko před datum našeho letopočtu.

 

            Ani v takových kulturních zemích, jako byl své doby Egypt nebo Řecko, koně neznali. Kdežto ve Střední Asii byl už tehdy chov koní na výši. Když vezmeme v úvahu, že historie koní rodu achal teké se odhaduje na tři tisíce let, podívejme se, co se dělo v tom tisíciletí před naším letopočtem, abhchom si lépe uvědomili, o jak dávnou až biblickou dobu jde.

 

Tak tedy, co se dělo v prvém tisíciletí před naším letopočtem :

 

- vládl moudrý král  Šalamoun, který už vlastnil mnoho ušlechtilých koní

- bylo založeno tragické město Karthágo

- královna Semiramis nechala postavit slavné visuté zahrady

- začaly starověké Olympijské hry /776 př.n.l./

- Homér píše svou Illias a Oddysseu

- žil slavný vojevůdce Alexandr Veliký a jeho věrný kůň Bucefalos

- vládl slovutný perský král Dáreios I., který byl poražen athénskými vojsky u Marathonu

 

A u tohoto slavného krále se chvilku zdržíme. Už tehdy používali k vojenským účelům předky koně Achal teké staří peršané, i zmiňovaný Dáreios I.

 

            Dovolte zajímavé odbočení k tomuto slavnému králi.

Za těch dávných časů se král volil. A Dáreios I. vděčil za svůj trůn koni – svému hřebci.

Ptáte se, jak je to možné ? Slyšte :

O trůn se tehdy ucházelo 7 kandidátů mužů urozeného rodu.

Podmínky volby byly tyto :

Ráno měli muži vsednout na své koně a vyrazit z náměstí na danou trasu za východu slunce. Králem se stane ten jezdec, jehož kůň co nejdříve po startu zařehtá.

 

Ale Dáreios měl chytrého podkoního. Ten v noci přivedl na náměstí /kudy vedla cesta kandidátů/ klisnu a připustil ji hřebcem svého pána. Nu, a ráno, když už byla volební jízda, klisnu zase na totéž místo postavil a hřebec jezdce Dáreia zařehtal jako první, protože ucítil svou noční družku. Perské království patřilo vítěznému Dáreiovi. Kdo ví, možná že tento hřebec byl slavného rodu achal teké.

 

Nejen Dáreios, ale i další mocní muži tehdejší doby znali a velmi si cenili štíhlých a rychlých koní Achal Teké.

Alexandr Veliký, mocný válečník mongolský Čingischán, nebo i slavný cestovatel Marco Polo.

 

Doplním jen několik letopočtů, zavátých časem, abychom si lépe představili starobylost a délku rodokmenů i vznešenost koní achal teké.

 

Slavní muži žili v době :

Dáreios I.                    -          486      let před naším letopočtem

Alexandr Veliký           -          356 – 323    před naším letopočtem

Čingischán                   -         1155 – 1227 našeho letopočtu

Marco Polo                 -         1254 – 1324 našeho letopočtu 

 

Alexandr Veliký při své druhé výpravě do severního Iráku a jižní Turkmenie objevil koně Achal teké, mnoho koní ukořistil a převedl je až do Evropy.

Připomínám, že území Turkménie bylo dobyto Alexandrem Velikým v letech 329 – 327 před naším letopočtem.

 

 

Tajemné jméno Achal-Teké

V představách nás přenáší do dávnověké Asie,

do časů Čingischána

hedvábné stezky Marca Pola,

ke kočovným kmenům Achalů a Tekinů.

 

            Velkou silou dávných dob byly kočovné národy. Ale písemné prameny o jejich existenci prakticky nezůstaly. Nedozvíme se přesně, co se dělo, protože veškerá kultura kočovníků je přenosná. Slovesné umění se traduje po generace v ústním podání. Kočovné kmeny umí pracovat s kůží, plstí, textilem i kostí.

            Za prvého krotitele koní lze považovat stepní kmeny. Zkrocení koně se posouvá nejméně do 4. tisíciletí před náš letopočet. Nekonečné prostory pouští a stepí se staly přístupnější díky rychlosti koně, člověk se stal díky koním doslova pánem času a prostoru.

 

Kůň vůbec byl u všech asijských národů symbolem života a budoucnosti.

 

            Kořeny achaltekinců můžeme hledat v nepřístupných končinách starověkého státu Fergana, za Pamirsko-altajským pohořím a rozsáhlými pouštěmi.

Po pádu ferganského státu se stali věhlasní koně trofejním majetkem kmene, který s islámem přijal jméno Turkmeni.

            Nejznámějšími chovateli těchto koní se stali rody Achal a Teke resp. rod Teků v oáze Achal.

 

Pod tlakem jiných výbojných kmenů byli Turkmeni vytlačováni na jih, až do oblasti dnešní Turkmenské republiky. Je to krajina drsná, krajina hor a pouští.

Extrémní, tvrdé klimatické podmínky vlastně prováděly tvrdou selekci v chovu koní a výsledkem je nenáročný, odolný a vytrvalý kůň, zvíře nebývalé krásy – Achal – Teké.

                        ... jeho běh je tak plavný

                                   jako pohádkový ptačí let ....

                        ... jeho barva zlatá

                                   jako záře slunce

 

 

Současná adresa místa původu achaltekinců je území mezi pouští černého písku Karakum a pohořím Kopet-Dag.

 

Turkménie je území mezi pouští černého písku Karakum a pohořím Kopet Dag. Dříve patřila tato oblast pod historicko zeměpisný název Turkmenistán, který zaujímal obrovské území ve Střední Asii. Dnešní Turkmenská republika leží na východ od Kaspického moře, sousedí s republikou Kazašskou a Uzbeckou, dále s Afghánistánem a Íránem.

 

Dávní obyvatelé Turkmenie žili kočovným způsobem života. Oblast černé pouště je známá nedostatkem vody i rostlinstva.

Nu a jižní část Trukmenie obýval kmen Achal teke – území achal oasis, který choval koně o kterých mluvíme, a kteří pocházejí z území Íránu.

 

 

Achal Teké je jako výzva,

Jako dávná pouštní píseň.

Je to jako ten nejkrásnější mýtus.

Kdo by odolal vsednout na zlatého koně,

sevřít nebeský vítr koleny

a cválat nekonečnou vonící stepí ...

 

P o p i s koně Achal Teké

 

Po právu se mu říká, že je to    K ů ň    k o n í

 

            Kůň tohoto plemene zaujme svým mimořádným vzezřením. Hrdým pohledem, dlouhým krkem i hřbetem, a štíhlýma nohama . Mívá nádherné oči mandlového tvaru a při pohledu na něj zjistíte, že kůň o své kráse dobře ví.

 

Jeho krása je nejen exotická, ale doslova mýtická. Jeho vzhled je ojedinělý ve světě koní.

            Hlava je jemná, suchá, čelo široké, velké oči mandlového tvaru, které připomínají oko dravého ptáka.

Uši jsou delší a velmi pohyblivé. Široké nozdry a tlama jsou užší v žuchvě.

Krk je vysoko nasazený, dlouhý, je tu výrazný kohoutek, dobře osvalený, rovný hřbet.

Hruď je užší, hrudník nepříliš hluboký.

Končetiny jsou suché, šlachy jsou jasně viditelné a mívá neobvykle dlouhé předloktí a bérce. Jeho nohy jsou dlouhé a štíhlé. Kopyta velmi pevná, ale pružná.

Srst tohoto koně je velmi jemná, přiléhavá a lesklá.

Kůže je velmi tenká, což je typický znak pouštního koně.

Hříva a ocas jsou velmi řídké, čupřina většinou chybí. Často se hříva zastřihuje nakrátko.

Co se týká barev, vyskytují se všechny kromě strakošů.

Jsou tu vraníci, ryzáci, bělouši i hnědáci, existují koně s krásným zlatistým či stříbřitým kovovým odstínem.

K nejcenějším jedincům patří zlatí ryzáci s kovově lesklou srstí. Takovým nádechem. Tento odstín vynikne zejména na slunci a tak se ani nemůžeme divit, že bývali v minulosti zasvěceni bohu Slunce.

Typicky kovový lesk srsti a zejména zlatavý odstín se velmi cení.

 

Celkově se vzhledově více podobá anglickému plnokrevníkovi než arabovi.

 

Krev koní achal teké lze nalézt u dalších plemen koní jako : arabů, tím i u anglického plnokrevníka, orlovského klusáka, trakénského koně či karabašského a také u českého teplokrevníka. /Vzpomeňme alespoň hřebce Garuta, který byl vnukem olympijského drezurního Absenta./

 

Je zcela možné, že existuje krevní vztah mezi achaltekinským koněm a arabskou větví jezdeckých koní Munaghiů. Je dokázáno, že žil před více než 3 tisíci lety.

 

C h a r a k t e r

 

Achaltekinec je znám pro svou nevyčerpatelnou energii a vytrvalost. Je to kůň nesmírně inteligentní, je to kůň hrdý, prostě ví své. Pokud mu někdo vyčítá tvrdohlavost nebo špatnou ovladatelnost, vesměs tyto problémy pramení z nevhodného zacházení člověka s ním. Achaltekinec je nesmírně citlivý a spolehlivý.

 

Je to kůň, který potřebuje být člověku rovnocenným partnerem, potřebuje vědět – a on to bezpečně pozná, jestli ho člověk respektuje a skutečně miluje.

Dokáže pak lásku a vřelou péči stonásobně vrátit.

Je to kůň, který je ochoten dát celé své srdce a svou oddanost a věrnost dobrému člověku, který mu rozumí.

 

C h o d y

 

Pohyb achaltekince je elastický a příjemný pro jezdce ve všech chodech.

Zvláštností je lehkost pohybu, který je klouzavý a připomíná pohyb hada na pouštním písku. To způsobuje jeho dlouhé tělo a vysokonohost.

Klus lehký, cval je plynulý, bez otřesů.

 

Kůň Achal – Teké v sobě ztělesňuje tři zvířata :

Orla                - pro svůj typicky dravčí pohled

Geparda         - pro svou rychlost

Zmiji               - pro lehký a klouzavý pohyb.

 

 

 

 

 

Achaltekinský kůň je naprostým unikátem.

Odolný vůči velkému horku,

vytrvalý a přitom schopný překonat

velké vzdálenosti při minimální spotřebě vody.

 

 

V ý k o n n o s t

 

Achal Teké je kůň pověstný svou vytrvalostí, tvrdostí a skromností. Má úžasnou schopnost zdolávat dlouhé jízdy v poušti a nehostinném terénu.

Nezapomenutelný je výkon achaltekinských koní v r. 1935. Byla to vytrvalostní jízda z Ašchabádu do Moskvy, dlouhá celkem 4152 km. Pochod s jezdci na hřbetě trval 84 dní za nesmírně obtížných podmínek, kdy 360 kilometrů vedlo bezvodou pouští. Museli vydržet až 50ti stupňová vedra. Denně urazili tito koně s jezdcem na hřbetě kolem 50 km.

Tento rekord nebyl dosud překonán.

 

A co víc, letos je to 70 let – od tohoto slavného pochodu. A Jezdecké sdružení Sidonie chystá pro letošní rok vzpomínkový Hvězdný pochod v sedlech Nebeských koní. Dálkovou jízdu Českou republikou v měsíci srpnu.

 

Je nesmírně zajímavé, že památného vytrvalostního pochodu se mezi koňmi účastnil i hřebec jménem A r a b. Byl to bělouš a jeho pozdější život je nesmírně zajímavý. Vynikal i v rozmanitých jezdeckých disciplinách, např. v klasickém parkurovém skákání – dokázal ve skoku mohutnosti překonat výšku 2.20 cm, startoval v drezuře i trojboji.

Nejednou byl šampionem tehdejšího Sovětského svazu.

Do chovu odešel až ve svých 19 letech a dokázal dát ještě mnoho hvalitních hříbat.

Bílý Arab měl vojenské jméno Kazbek a na jeho hřbetě jel sám velký maršál Žukov a to při slavnostní vítězné přehlídce v Moskvě, po ukončení 2.světové války.

 

Jeho nejslavnějším potomkem je syn ABSENT – vítěz Olympijských her v drezuře s jezdcem Sergejem Filatovem.

Vraník – vzácné zbarvení.

Na OH startoval Absent celkem 3x a velmi úspěšně. Což je velmi ojedinělé.

Vybojoval v drezuře zlatou olympijskou medaili v r. 1960, o 4 léta později získal bronzovou olympijskou medaili a na svém třetím olympijském startu byl čtvrtý. Fenomenální kůň.

 

Absent byl vyhlášen nejlepším sportovním koněm světa.

 

Achaltekinec je kůň všestranný a to je jeho vleká přednost. Pokud je dobře trénován, může excelovat v různých disciplinách náročného jezdeckého sportu. O drezurním olympijském Absentovi již byla řeč.

 

Dále hřebec Perepel – absolvoval skokem do dálky délku 8,78 m, a je to světový rekord.

V military je znám kůň Sengar, dříve člen OH týmu USA, další militarista Sotschi – 2. na mistrovství juniorů Švýcarska v r. 2003.

Hřebec Piket – několikrát zvítězil v parkurech st. TT.

 

U nás v ČR působil drahnou řadu let v teplokrevném chovu hřebec GARUT.

Garut byl vnuk slavného Absenta.

Jeho potomci u nás :

 

Syn, Garut humburský, nádheré zlaté barvy absolvoval parkury ST. Byl zařazen do třídy E a působil v chovu.

 

Dcera – Jaga Martex – ostravská klisna zlaté barvy, druhá na mistrovství ČR s Petrou Špalkovou v parkurovém skákání.

 

Dále syn – Grand Kinský – několikanásobný šampion ve westernovém ježdění s paní Libuší Půlpánovou.

 

Hřebec Alois sportovně testován ve skocích jezdcem Martinem Šoupalem, dosáhl výkonnosti stupně „T“.

Alois je vnukem Garuta. Byl členem zlatého skokového družstva na mistrovství ČR.

 

Zmiňovaní koně jsou potomci achaltekinského hřebce GARUT, který působil u nás i v teplokrevném chovu pod č. 207 Garut.

 

Jeho původ :

Garut – otec :

                        Gauchar 4 – plavák po 870 Garem 11 – plavák

                                               z matky 1616 Merkenka – plavka

 

            matka :

                        1421 Akra 10 – vranka po 668 Absent – vraník

                                               z matky 1548 Kaska 9 – bělka

 

207 Garut byl tm. plavák, pocházel z Lugovského hřebčína, nar. 1982

míry : 169,161,178,20.8

 

 

V ě r n o s t      koně Achal teké

 

Vypráví se pověst o achaltekinském hřebci jménem Dor Nazar Beg, který vynikal krásou a vznešeností.

Kdysi ho ukradli nepřátelé a radovali se, jak nádherného hřebce se jim podařilo získat. Ale stalo se, že kůň odmítal pít, odmítal žrát, nikoho k sobě nepustil. A tak scházel den ode dne.

Když to ale kořistníci viděli, zželelo se jim krásného a věrného zvířete a vypustili jej na svobodu. A kůň se vrátil bezpečně ke svému pánovi.

 

 

R y c h l o s t

 

Koně achal teké vynikají rychlostí. K té se váže nádherný příběh, legenda.

 

K d y s i, na počátku časů, chodil po světě zlatě hnědý hřebec se svým jezdcem. A nebylo koně, který by se mu rychlostí rovnal. A tak se nejstarší mudrci usnesli, že mu za soupeře zavolají sokola, nejrychlejšího z ptáků. Protože je třeba znát a změřit rychlost tohoto koně. V den závodu se sešlo mnoho lidí, kteří putovali dlouho, aby závod viděli. Oba soupeři, hřebec i sokol, byli připraveni na startu.

Hřebec netrpělivě podupával a sokol seděl nad ním na vysoké skále.

Bylo dáno znamení. Zlatý hnědák vyrazil, sokol vzlétl. Ale stal se div divoucí. Kůň brzy nabral vedení, předběhl dráhu letu a sokola, nejrychlejšího z ptáků nechal daleko za sebou. Tak rychlý to byl kůň.

Od těch dob se dávají achaltekinským koním jména ptáků.

 

V Turkménii jsou pořádány dostihy pro tyto koně. Kdysi byly dostihy uspořádávány tak, že mezi sebou soupeřili vždy pouze dva koně. Byli postaveni zády ke startu a trať byla dlouhá 1000 – 1200 m.

Vítěz z každého souboje se pak utkal s dalším vítězem, až v závěru zůstal jediný vítěz, nejlepší a nejrychlejší kůň achal teké.

Trošku nám to může připomenout princip našeho zrcadlového skákání v parkurech.

Takové dostihy byly záležitostí celého dne.

 

Dostihy koní achal teké existují stále a jsou součástí jejich výkonnostní prověrky.

 

 

V y t r v a l o s t

 

Co se týká vytrvalosti, tvrdosti a houževnatosti a neunavitelnosti koně achal teké, koluje mnoho neuvěřitelných příběhů.

 

Kůň achal teké provázel svého pána na těžkých pochodech pouští, při boji, za těch nejdrsnějších podmínek.

Ať už vedro nebo chlad.

Je schopný překonat velké vzdálenosti za minimální potřeby vody.

Právě sem můžeme zařadit slavný vytrvalostní pochod, který byl vlastně i státními výkonnostními zkouškami koní achal teké a to pochod z hlavního města Turkmenistánu – Ašchabádu do Moskvy.

Délka pochodu – 4152 km. Denně tak koně zdolali přes 50 km s jezdcem na hřbetě a to místy i při 50 stup. vedrech. Při tom nejméně 360 km vedlo nehostinnou pouští, kde byla nouze o vodu.

Na kratších vzdálenostech jsou tito koně schopni ujít 100 až 120 km v jednom dni.

 

Vůbec výběr koní pro chov, selekce, byla velmi náročná, přežili jen ti nejtvrdší.

Dochovalo se vyprávění jednoho účastníka bitvy z r. 1880 u Geok-Tepe:

Achaltekinský hřebec s třemi jezdci na hřbetě, dvěma těžkými turkmenskými kabáty /poponami/ unikl pronásledování kozáků, ač byl sám raněn šavlí a odnesl své jezdce do tábora vzdáleného 500 km.

 

Nadpozemská krása těchto koní dodala ještě jeden přívlastek :

            n e b e s k ý ...

Vypráví se o něm jako o koni Bohem seslaném

Hovoří se o něm jako o okřídleném koni

I pro svůj zlatistý odlesk

Byl pojmenován koněm nebeským

 

 

 

 

 

Hvězdná jízda nebeských koní.

 

            Letos uplyne do tohoto slavného pochodu 70 let a právě JS Sidonie v čele s p. Martinem Hofmanem chystá při tomto letošním 70 jubileu uspořádat pochod českou zemí asi v druhé polovině srpna.

Délka celé trasy bude 300 km, a je rozložena do 5 dní.

Srdečně tedy zveme k účasti na tomto památném pochodu, ale pozor : Nechť se přihlásí jezdci i koně dostatečně tréninkově připravení. Dlouhá jízda je určena pro koně achal teké. Výjimku z této podmínky může udělit pouze pořadatel.

 

Jízda má příznačný název – hvězdná – v sedle nebeských koní.

 

V y t r v a l o s t

 

Vytrvalostní dálkové pochody nejsou cizí ani naší zemi. Objevovaly se sporadicky, ale přece.

 

V r. 1934 absolvoval Bohumil Taraba s přítelem Radovanem Šimáčkem dálkovou jízdu a to Košice – Praha délka 700 km. Urazili ji na koních za 19 dní, průměr dne byl 34 km.

 

Další jízda B. Taraba dokonce nesla i politický podtext.

Za jednotu Československa.

Dálkový pochod se uskutečnil v r. 1938.

Tehdy se vydal na památnou jízdu Bohumil Taraba z tehdejší Podkarpatské Rusi do Prahy – Lán. A to na kobylce jménem Rusínka /pocházela z Podkarpatské Rusi/.

Cesta napříč republikou byla dlouhá tisíc km, trvala 19 dní a denní průměr byl 53 km.

 

Jízdy jsou ze zapomenutých rekordů.

 

A r m á d y

Vytrvalost koní nedala pokoj ani armádám evropských zemí v 19. století.

Armády Francie, Německa, Švédska a USA začaly používat jako součást tréninku vojenského jezdectva vytrvalostní jízdy o délce 30 – 724 km.

Důraz se kladl na vytrvalost a konstituci koně.

Francouzi později vytvořili všestrannější zkoušku jako Šampionát vojenských koní, který se jezdil v krajině kolem Paříže od r. 1902.

Skládal se ze 4 částí :

- drezurní zkoušky,

- steeplechase,

- terénní jízdy po cestách a stezkách v délce 45 km

a konečně skokovou zkoušku.

 

To byl vlastně základ pozdější olympijské discipliny – military.

 

Dálkové jízdy mají své příznivce i v Anglii či USA.

 

Je tu slavná Stomílová jízda – Tevis Cup Ride.

První se jela v r. 1955 z Nevady do Kalifornie.

Přes slavné pohoří Sierra Nevada, i údolím El Dorada.

 

V Anglii je velmi známá Zlatá podkova /160 km/, která vede drsným exmoorským krajem.

V Anglii se také pořádá maraton na klasické trati 42 km, kde je i kroková část.

Vytrvalostní jízdy se jezdí v Australii.

Jinak dálkové jízdy, vytrvalostní závody čili endurance mají svá řádná pravidla, své soutěže s různou obtížností a jezdí se i u nás.

 

Ale pochod achaltekinců z r. 1935 nebyl dosud nikdy, nikde a nikým překonán.

 

 

Turkmenistán dnes

 

Přibližme si alespoň trochu, co to je vlastně za stát, Turkmenistán ? Ta země pohádkových koní Achal Teké ?

 

Věcná fakta :

            - je to vnitrozemský stát ve stř. Asii při pobřeží Kaspického moře – největšího                           jezera světa

            - rozloha země je 488 tisíc čtverečních kilometrů

            - 4,2 milionů obyvatel

            - hlavní město Ašchabád

To je místo startu legendárního pochodu achaltekinských koní do Moskvy v r. 1935.

            - původ jména – turk-man = člověk, turkotatarského vzezření

 

Vlajka : vyjadřuje symbol jednoty a nezávislosti národa a neutralitu státu

            - zelená barva na vlajce – je od starých turkmenských praporů

            - bílý půlměsíc – znamená jasnou budoucnost

            - pět hvězd značí pět oblastí – velájatů, na které se republika dělí

            - svislý pruh u žerdi zobrazuje pět gjolů – ornamentů, které v dávné minulosti užívaly     turkmenské kmeny na svých kobercích – charakteristický vzor pro jeden – každý z

              nich

 

Tady bych doplnila jednu zajímavost :

                        Na nejstarším koberci světa je vetkán obraz koně a jezdce !

 

V Turkménii si odjakživa koní tak vážili, že koně dali i na svůj státní znak.

 

Znak :

Achaltekinský kůň uprostřed, nejstarší ušlechtilé jezdecké plemeno koně na světě. Kůň vyjadřuje touhu a hrdost Turkmenů

- bílá barva ve znaku zase symbolizuje jas a dobrotu v životě

- hvězdy ve znaku – jsou symboly pěti podmínek existence života na zemi :

                                   světlo, zvuk, chuť, hmat a cit

- pět cípů každé hvězdy znamená pět vesmírných skupenství :

                                   pevné, plynné, kapalné, krystalické a plazmové.

 

I tyto nádherné symboly vlajky a znaku hovoří za vše.

Turkméni jsou prostě národ, který může chovat a chová tak vzácné koně, jako jsou achaltekini. Jako by turkméni byli osudem předurčení.

 

 

 

O tom, jak nesmírné vážnosti se těší koně, hovoří i jedno turkmenské přísloví :

            Až ráno vstaneš, podívej se nejprve na svého koně,

                                    teprve potom na svého otce.

 

 

Ty jsi koníček od Pána Boha

 

Historie odchovu koně achal teké

 

V dávných dobách, už před naším letopočtem existovaly obchodní stezky, po kterých dlouhé karavany obchodníků přepravovaly různé a vzácné zboží přes pouště, stepi i pohoří.

Pro předky Turkmenů byl kůň jako dopravní prostředek nepostradatelný, a jediný pro kočovný způsob života, ale i v případě bojů či přepadu karavan.

Turkmeni pro svou pomoc v boji vycvičili i své koně a tehdy byla vazba člověka a koně opravdu otázkou života a smrti. Tento hluboký vztah byl utužen tvrdostí podnebí i podmínek a shánění obživy.

Takového vztahu, oddanosti a bojové souhry už nikdy později nemohli dosáhnout ani sebelépe vycvičení bojovníci jízdních oddílů.

Koně achaltekinců uměli bránit své jezdce, nebo dokonce útočit na nepřítele.

Koně využívali při boji své rychlosti, vytrvalosti, obratnosti, zubů i kopyt.

Tady je na místě dodat, že vztah člověka a jeho koně byl snad pevnější a oddanější, než vztah člověka a psa.

Dobře vycvičený kůň respektoval svého jediného pána a pro něj by udělal všechno.

Dá se říci, že achaltekince byl jediným koněm, který neznal stádový pud, tak typický pro koně.

 

Dobře vycvičený turkménský kůň vynikal příslovečnou věrností, cizího člověka, kterého neznal, za řádných okolností k sobě nepustil.

Byl vycvičený aktivně útočit. Jakmile dostihl nepřítele, zaútočil na něho předníma nohama, kterými ho povalil na zem, pošlapal a nakonec svými zuby zasadil smrtelné údery.

Takto vycvičení koně se stali velkým postrachem nepřátel. Proto byli koně velmi drazí a někdy vůbec neprodejní.

 

Co se týká krmení, tak to je zajímavá kapitola.

Hříbata byla odstavována velmi časně, asi ve dvou měsících. Trukméni jezdili na hřebcích, takže každý z mužů kmene si vychovával toho svého koně.

Hříbě krmil turkmén zásadně z dlaně. A to mělo dvojí význam. Jednak to vyplývalo z hlubokého vztahu ke koním, jednak z množství6 krmiva. Toho bylo vždycky málo.

Přesto, i když to byly hrstě, obsahovalo krmivo dostatek bílkovin – jako třeba planá vojtěška, nebo placky z ječmene, ale také kuličky beraního loje /však Turkméni jsou známí chovem karakulských ovcí./.

Turkmen chrání svého koně plstěnými houněmi jak před prudkým denním sluncem, tak před silným nočním chladem.

 

Také v současnosti achaltekinský kůň při správném a trpělivém zacházení stonásobně oplácí člověku svou přízní i ochotou.

 

 

 

 

Turkméni nejen v minulosti ale i v současné době velmi rádi své koně zdobí, mají pro ně čelenky, obojky, nádherně zdobené či tepané ze stříbra.

Také na šíjích bývají šňůrky „aladža“, které jsou vyrobeny z čisté velbloudí srsti.

Ozdobný obojek slouží nejen jako ozdoba ale i jako ochrana proti všemu zlému, pro uřknutí.

 

Kůň Achal Teké je symbol života,

je víc než střecha nad hlavou.

 

 

Do této kapitoly jistě patří i pověst o odchovu těchto koní.

Mladí koně bývali chováni odděleně v jámách nebo ohradách.

Všichni lidé z vesnice na ně házeli kameny jen jejich majitelé ne !

Ten se svým koněm nakládal laskavě a krmil ho z dlaní.

Tak se prý postupně koně naučili důvěřovat jednomu člověku a bát se i nenávidět všechny ostatní lidi.

Tvrdí se, že hřebec achaltekinského plemene dá přednost člověku před klisnou, což je znak příchylnosti u jiných plemen koní zcela vyloučený a nevídaný.

Ale také se nechá pohladit jen od svého pána a od nikoho jiného. Achaltekinský kůň je bytost, která svou přízeň věnuje tomu člověku, který ho miluje a u něhož cítí dobré srdce.

 

Po mnoho staletí byl kůň druhem a nenahraditelným pomocníkem Turkména.

Z pokolení na pokolení, z otce na syna, se předávalo tajemství jeho chovu.

 

Dodáváme, že achal teké je kůň s výborným smyslem pro orientaci, má skvělou paměť, kterou lze přirovnat k paměti člověka. Je nebojácný, prostě srdnatý.

 

V současné době je achaltekinec koněm vstřícným, který vyžaduje vlídné, trpělivé zacházení, které stonásobně v dobrém oplácí.

 

Kůň, pes a dravý pták patří ve své domovině neodmyslitelně k sobě, spolu s člověkem v sedle.

 

 

 

Plemeno koní Achal Teké bylo jako nejstarší kulturní plemeno koní vyhlášeno světovou kulturní památkou, ale také současně figuruje na seznamech UNESCa, na kterých jsou uvedena velmi ohrožená zvířata.

Koně, kteří patří ke kulturním pokladům lidstva

 

Achal Teké = Kůň koní

 

Achal teké, arab, anglický plnokrevník

 

Řada hippologů tvrdí, že koně íránští i turkmenští, a tudíž Achal Teké se podíleli na vzniku arabských koní a tedy i na vzniku anglického plnokrevníka.

 

Dlouhý tenký krk, dlouhá horní linie, to jsou jedny ze znaků, které jsou typické i pro anglického plnokrevníka. Takže jak víme, existují v historii plnokrevníka tři arabští břebci, Darley Arabian, Byerley Turk a Godolphin Barb.

Z toho první dva :

Darley Arabian – pochází z arabské linie Muniki-Hadraji, ale ta je turkménského původu !!!

Svým vzhledem do jisté míry připomíná arabský lehký typ Muniqui.

Byerley Turk – rovněž turkmenského původu.

 

Tvrdí se, že achaltekinec je plemeno starší než kůň arabský.

 

Je tu i velká podobnost na typický exteriér u koně     t r a k é n s k é h o.

 

Zůstane otázkou, do jaké míry ovlivnil achaltekinec araba a naopak.

 

Staří Turkméni, neznalí písma – v dávných dobách znali zpaměti, zrovna tak jako Arabové, rodokmeny svých koní, které se předávaly po generace z otců na syny.

Oficiálně písemně byl zmapován chov achal teké až v r. 1927, a posléze založením plemenné knihy achal teké, která je uzavřená.

 

I dávní chovatelé přísně dbali o čistotu chovu a nedovolili křížení s jinými plemeny.

Achaltekinský kůň je dnes považován za nejstarší žijící kulturní plemeno koní na světě, představuje ojedinělou biologickou zvláštnost nesmírné genetické a historické hodnoty.

 

Achaltekinec vlastně vznikl z původního turkménského koně.

 

Achaltekinský kůň je chován ve třech typech, pojmenovaných podle hlavních středisek chovu a to :

 

- základní turkmenský

            je typický pro pouštní oblast Turkménie

dlouhé linie, suchý fundament, malá, suchá hlava, málo hřívy, řídký ocas, štíhlé nohy bez rousů

 

- střední dagestánský

            vyskytuje se na územích blíž ke Kaspickému moři ve stepních oblastech

            je o něco vyšší než předchozí typ

 

- masivní kazašský

            domovina v Kazachstánu, masivnější typ, širší

 

 

Achaltekinský kůň je dnes považovaný nesporně za jenstarší žijící kulturní plemeno koní na světě představující ojedinělou biologickou raritu nesmírné genetické a historické hodnoty, kterou je možné odvodit přímo od divokého předka.

 

Vždyť už půl tisíciletí před naším letopočtem byli koně turkmenští – předchůdci achaltekinů, sedláni muži gardy perského krále Dáreia I. Byla to jednotka o síle 30 tisíc jezdců a koní.

 

V současné době se díky pádu železné opony setkávají chovatelé ruští i západní. To se projevuje na zlepšení chovu koní, jeho modernizaci.

Dosud velice výjimečný achaltekince se vyvíjí tak, aby vyhovoval novým pořadavkům moderní doby a přiblížil se tak evropskému sportovnímu koni soutěžního typu.

 

            Achal teké – je to kůň,  kterého už žádné jiné plemeno nikdy nepředstihne.

                                   Je to kůň koní, ARGAMAK.

 

 

 

Kůň jako dar.

 

O koních a zejména Achal teké se říká, že jsou darem od Boha, darem nebes.

Mocní muži dávnějšího i současného světa v případě své přízně či projevu přátelství, něco jeden druhému darují.

Dary bývají různé, ale tím nejcennějším je rozhodně živý, nádherný kůň, typický pro tu kterou zemi.

 

Tak je to i u koní Achal Teké.

 

Bývali vzácným darem i od sovětských či ruských představitelů.

 

Například :

V r. 1956 tehdejší sovětská vláda věnovala královně Alžbětě II. nádherného zlatého achaltekinského hřebce Mele-Kuš.

Tehdy, při předání živého daru řekl anglický královský šolba, že je to tak nádherný kůň, jakého se mu nikdy nepodařilo vidět v rodné Anglii.

 

 

 

Přísloví – vhodná pro achaltekince

 

Letí jak na větrném koni

 

Kůň bez jezdce zůstává koněm, ale jezdec bez koně je jenom člověk.

 

Podáš-li koni zrno, bude Ti odpuštěn hřích.

 

Před příbytkem, kde stojí kůň, se zlé síly zastaví.

 

Mám-li spadnout, tedy z dobrého koně.

 

Hněv a jazyk na uzdě měj.

 

Ohnivému koni uzdy, ne ostruh je třeba.

 

Svůj osud ani rychlým koněm neobjedeš.

 

Komu přeje štěstí, pomůže mu na koně vsednouti.

 

Ty jsi koníček od Pána Boha.

 

Veškerá ušlechtilost pochází z koně.