O plemeni   I   Naši koně   I   Napsali o nás   I   Fotogalerie   I   Výstavy   I   Závody   I   Zažili jsme   I   Spolupráce    




Turkmenci si jsou vědomi původu jak sebe, tak svých koní. Takže když se potkají dva muži poprvé, pozdraví se těmito slovy: "Z jakého jsi klanu?" Nebo: "Ke komu patříš?" Stejně jako Arabové nemají Turkmenci písemné záznamy o původech svých koní. Ale hřebčí linie je vždy vedena v patrnosti. Otcové předávají tyto údaje svým synům vyprávěné v příbězích. Nemusí to být nadsázka, pokud se říká, že každý Turkmen zná jména nejlepších turkmenských plnokrevných hřebců. Dnes žádný Turkmen, třebaže není zběhlý v tréninku a chovu, nenechá samotného seise, trenéra, přednášet rodokmen slavného hřebce v detailech.
Turkmenci mají tradičně skvělé koně. To je důvod, proč berou své klisny k mimořádným hřebcům, bez ohledu na vzdálenosti. Majitel Bek-Nazar-Dora, hřebce ze stále velmi ceněné linie, jezdil na svém achaltekinci mezi jednotlivými vesnicemi v průběhu připouštěcí sezóny.
Nyní jsou data hřebců i klisen zaznamenány v řádně vedené plemenné knize. Údaje jsou postavené na ověřených archivech a pátrání mezi chovateli. Dokumentace plemene začíná pouze od roku 1885, kdy se narodil Boinou, po otci Lyalening Chepi, vnuk Karamchiho, pravnuk Kutly Sakara.

První ověřená studie plemene byla pořízena v roce 1927, expedicí vedenou K. Gorelovem, kterému se dostalo mnoha uznání za analýzu ústních podání původů a za konstrukci genealogické struktury plemene. Jeho závěry, doplněné dalšími studiemi, položily základ nadaci pro Státní plemennou knihu středoasijských plemen koní, publikované v roce 1941. Obsahuje informace o 287 hřebcích a 468 klisnách achaltekinského původu.

                                 pozn.: použito se svolením autorky, slečny Elišky Hanušové, z materiálů bakalářské práce na Zemědělské                                            univerzitě v Praze - Suchdole

2a Boinou
Bek Nazar Dor