O plemeni   I   Naši koně   I   Napsali o nás   I   Fotogalerie   I   Výstavy   I   Závody   I   Zažili jsme   I   Spolupráce    




Mezi 250 dnes známými plemeny koní na světě je achaltekinský kůň všeobecně považován za nejstaršího. Mnoho výzkumníků na něj pohlíží jako na nejstarší. S prastarou noblesou, starší než arab nebo anglický plnokrevník, je achaltekinec plnokrevník, který nemá sobě rovného.
Původ achaltekince je ztracen v temnu staletí, spíš tisíciletí. Texty psané klínovým písmem nalezené v Asýrii nám říkají o koních, nebo jak tahdy byli nazýváni, o "oslech z hor" z Midis a Urartu. Tiglatpalasar (1115-1077 př.n.l.) napsal: "Zajal jsem velká stáda koní, mul a jiného dobytka z jejich luk. Přiměl jsem je zaplatit 1200 koní jako poklonu." Herodotus poskytuje popis deseti posvátných koní v nádherných postrojích, kteří připravovali cestu pro posvátný vůz Akhuramazda v Xerxově armádě. Tito koně byli chováni na niseiské pláni "mezi Balkh a Midis." Tito koně byli graciézní, měli dlouhé, štíhlé a ohebné krky, velké oči, čistě tvarované hlavy, štíhlé a silné nohy. Vyobrazení achaltekince se datuje do 9. stol. př.n.l. nebo až do 4. stol. 2. milénia př.n.l., bylo nalezeno v teritoriu mezi Kavkazem a Luristánem.

Nejzajímavější archeologické důkazy byly odhaleny ve slavném Pazyryku, lidmi vyrobeném kamenném kopci v Altaji na severní Sibiči. Kopec byl pohřebním místem skythského náčelníka. Věčně zmrzlá vrstva ve spodní části kopce perfektně zakonzervovala koňské pozůstatky, datované do 6. stol. př.n.l. Koně zde objevení mají velmi blízko k modernímu achaltekinci. Kostry koní starší než 2500 let objevené během archeologických vykopávek v Anau blízko Ašchabádu také ukazují spojení s moderním plemenem. Stejně jako koně ze severních svahů Afghánistánu, kde je chovaly indogermánské baktrijské kmeny kolem roku 1000 př.n.l.
Od starověkých dob byli "nebeští koně" politickým problémem. Perský vládce Cyrus si vzal dceru krále Medesu, aby získal přístup k baktrijským koním, které si nebyl schopen zajistit silou. Alexander Veliký dostal přístup k těmto koním přes Roxanu, dceru baktrijského krále, kterou si vzal za manželku. Díky nejrychlejším a nejodvážnějším koním své doby pak vyhrával bitvy. Čína pod vedením císaře Wu, v roce 103 př.n.l. dokonce začala válku, aby získala tyto koně. Probe, římský císař, byl obdarován achaltekinskými koňmi, kteří dokázali urazit 150km denně, po více než 10 dní v řadě. Achaltekinci měli velkou hodnotu v Bagdádském chalífátu (9.- 10.stol.). Kalífova armáda obsahovala i Turkmeny z hor, kteří sedlali své plnokrevníky.
Alexander Veliký, Dareus Veliký - perský vládce a král králů, Genghiz Khan a jeho rival Dzelaletdin, panovníci Mongolska a Turecka, všichni jsou známí tím, že měli v armádách "božské, nebeské koně."
Nejemotivnější záznam existuje od středověkých evropsých návštěvníků Turkmenistánu. Marco Polo složil poklonu turkmenským koním. Napsal, že Turkmenistán produkuje excelentní velké koně, kteří jsou velmi drazí. Marco Polo hledal původ těchto koní u Bucefala, legendárního hřebce Alexandra Velikého. Alexandrovo zalíbení pro tohoto koně má materiální důkaz. Po smrti jeho hřebce Alexander přerušil své tažení a vztyčil památeční mohylu jeho slávě, která je dodnes k vidění v Pákistánu. Objevení cesty po moři z Evropy do Indie značně redukovalo důležitost kontinentální Hedvábné stezky. Ta vedla Turkmenistánem a velmi přispívala ke vzájemnému ovlivňování národů v Asii. Lidé, sídlící podél stezky, Turkmeny nevyjímaje, byli zapomenuti. Od 17.stol. byla role achaltekinců mylně přidělena arabskému plemeni.

                                 pozn.: použito se svolením autorky, slečny Elišky Hanušové, z materiálů bakalářské práce na Zemědělské                                            univerzitě v Praze - Suchdole